Srp 172012
 

Ve školce nebo škole se objevily vši. To je informace či nápis, kterého se děsí asi každý rodič a vždy, když se objeví, potichu doufá, že jeho robátko není postiženo. Vši a hnidy (článek je věnován pouze těm dětským, ne šatním) totiž rozhodně nepatří mezi věci příjemné a ačkoliv v naprosté většině případů rozhodně nejde o špatně léčitelný zdravotní problém, tento hmyz u nás automaticky vzbuzuje štítivost a vyvolává fófii, že „po nás neustále něco leze.“ Ale úplně bagatelizovat vešky nelze. Mohou totiž občas přenášet nemoci, i když to není moc obvyklé, a proto je nutno se jich zbavit co nejdříve, pokud možno ještě ve stádiu hnidy.

Slovo vši vyvolává okamžitou paniku, přitom když se člověk na vše podívá s určitým odstupem, tak zjistí, že spousta rčení a představ prostě nemůže být pravdivá. Velké množství lidí si myslí, že veš nějak bleskově přeskakuje z člověka na člověka a strašně rychle se může šířit. A také se objevují názory, že vši jsou jen problém lidí, kteří nedbají o hygienu. Obé není pravda (přesněji v druhém případě lidé zaměňují veš dětskou se vší šatní, která opravdu je spojena se špatnými hygienickými návyky). Vši jsou nejčastěji problém dětí (a případně i jejich rodičů), které si rády spolu hrají a při těch hrách udržují velmi blízký kontakt. Velmi často se při nějakém společném stavění kostek, oblékání panenek či honění autíček dotýkají hlavinkami a tak vlastně vši umožňují hlavní způsob přenosu. Žádné vyléhnutí ze špíny, jen přirozená dětská zábava nebo různé tulení či šeptání do ouška. To, že hygiena nám nepomůže, dokazuje i jeden prostý fakt. Veškám (a hnidy jsou navíc odolné i na různé antivší prostředky) normální mytí hlavy vůbec nevadí, je nutno postupovat speciálně.  No a také neexistují nějaké skoky krvelačného ováda na délku pěti metrů, ale jen přelezení z jedné hlavy na druhou.  To zase ukazuje prostý fakt, že ve školách a školkách nejsou postiženy všechny děti, občas je to dokonce jen menšina, převážně ta společensky nejaktivnější.

A co tedy dělat, když naši rodinu postihne ta kalamita a dítko ze školy přinese hlavu, ve které zpozorujeme hnidy nebo vši? Samozřejmě existují metody více či méně radikální. Asi nejdrastičtější je postup prostě hlavu kompletně ostříhat dohola. U holčiček s dlouhými vlasy, ale tento postup může vyvolat malou domácí tragédii. Případně je možné vlasy zkrátit a pak nastoupí metoda číslo dvě, neboli vyčesávání speciálními, velmi hustými, hřebeny na vši a hnidy. Pokud možno tak činíme s mokrými vlasy a nad velkým bílým papírem, kde vidíme efekt naší práce. Takovéto vyčesávání by mělo trvat přibližně deset dní, dokud se na papíře objevuje hmyz a jeho vajíčka. Bohužel tato metoda není nejdokonalejší, stále se může stát, že nám nějaká veška unikne. Přesněji řečeno, neměli bychom se spoléhat pouze na hřeben, ale jeho užití je de facto nutností. Nejlepší je přidat k česání ještě mytí hlavy nějakými speciálními prostředky.

Samozřejmě že v lékárnách je jich velké množství, ale můžeme vyzkoušet, jak se hnidám a vším bude líbit přirozená domácí léčba. Moc by je nadchnout neměla a hlavně je velká šance, že proti ní, na rozdíl od masově užívaných prostředků, ještě nemají vypěstovanou odolnost. Doporučuje se například do menší lahvičky s rozprašovačem nalít destilku, přidat deset kapiček tea tree olejíčku a líh. Touto směsí bychom měli stříkat hlavu přibližně deset dní. Olej z kajeputu můžeme také přímo vtírat do hlavy (stačí pár kapek). A naše babičky, které nekupovaly ani „austrálské“ oleje ani různé chemické šampony, nejčastěji používali banální octovou vodu, kterou vytvořily smícháním jedné dávky klasického lihového octa a třech dávek převařené vody. V této tekutině myly hlavu děťátka všiváčka a poté sedaly s hřebenem na vši a začaly vyčesávat. Je možné také všechny metody kombinovat a nebo ještě lepší je jak stříkat, tak vtírat a ještě na konec před česáním umýt. Dříve se dost často používal i petrolej, ale dnes se od léčby touto látkou upustilo, protože u většiny lidí může vyvolat závažné alergické reakce, které jsou větší komplikací než malé vši.