Asi nikdo nepochybuje o tom, že pravidelná a častá konzumace zeleniny je nezbytná pro zdravý život. Bohužel přesvědčit o tomto faktu některé malé děti vůbec není snadné. A je to docela problém, protože ten, kdo se zelenině v dětství vyhýbá, většinou má stejný přístup i v dospělosti. A to rozhodně není dobře. Proto je důležité, aby rodiče dokázali své děti přesvědčit a věděli, jak je mají naučit zeleninu jíst. Postupovat lze několika způsoby nebo jejich kombinací.
1. velmi důležitá je pestrost, barevnost a atraktivita pokrmů. Dítě mnohem raději sní hezky naškrábanou či vyřezanou mrkev než nějaké vybledlé povařené kostičky. Některé děti mají rády, když jsou potraviny oddělené, těm zeleninu nemícháme do salátů a podáváme jen samostatně, ale těm, kterým směsi nevadí, vytváříme různé šílené barevné kombinace (když bude jíst vařenou mrkvičku, může v ní například mít ještě trochu hrášku a kukuřice). Postarejme se o to, aby jídlo na talířích vypadalo dobře i kompozicí.
2. základem je také příklad rodičů. Pokud tatínek nebo maminka či oba se při pohledu na zeleninu šklebí, základem jejich stravy jsou hranolky a různé chipsy či párky, nemůžeme od dítěte očekávat, že bude k zelenině přistupovat s nějakou velkou sympatií. Také je dobré poprosit návštěvníky, u kterých víme, že o své nechuti k zelenině rádi povídají, aby se v přítomnosti vašeho dítka co nejvíce krotili.
3. už od raného mládí bychom měli děti zapojovat do přípravy jídel. V budoucnosti se jim to hodí a navíc velmi často robátko rádo zbaští to, co si samo nachystalo.
4. nelžeme. Nemá smysl děcku říkat, že mrkev je párek a celer čokoládová tyčinka. Po chuti stejně zjistí, že se jedná o něco jiného a v budoucnosti už nám nebudou vůbec věřit. Jestliže víme, že na některé názvy dítko reaguje automatickým odmítnutím, raději na jeho otázky, co to tam plave, vůbec neodpovídejme nebo se to snažme nějak zamluvit. Pokud nás dotlačí ke zdi, řekněme pravdu. Pašování neoblíbených jídel v něčem jiném je docela dobrá metoda, jak dítku dokázat, že něco, co nemá rádo, mu ve skutečnosti chutná, ale nikdy nemůže být spojeno se lží.
5. vztah k zelenině se dítě může naučit i díky zahrádkářství. Úplně jinak robátku chutná to, co může pozorovat, jak roste od semínka než hotový vypěstovaný plod. Pokud nemáme pozemek, můžeme si vysadit například trochu hrášku v květináčích, velmi dobře lze dítě takto naučit jíst řeřichu nebo klíčky. Podobná zásada se týká nákupů. Když dítku dovolíme vybrat tu svou mrkvičku (a nebo nás překvapí výběrem nějaké úplně nové zeleniny, kterou jsme mu ještě nenabízeli) a donést ji domů, bude mu chutnat mnohem více, než když ho odháníme a říkáme, na tohle nesahej, zeleninu vyberu sám.
6. někdy dítě nemá rádo zeleninu v jedné podobě, ale v druhé mu může chutnat. Takže je dobré zkoušet ji podávat s různým kořením či v jiné tepelné úpravě, nasekané, nakrájené, rozmixované nebo v nějakých kombinacích. Také tím dítko postupně naučíme, že existuje nepředstavitelná škála různých chutí, ze kterých si může vybrat a že se nemusí držet jen jedné či dvou nejoblíbenějších potravin. Snažíme se vyhýbat monotematickému jídelníčku.
7. při jídle musí být příjemná atmosféra. Nestresujme sebe ani dítě, nekřičme a vše řešme v klidu a s úsměvem. Jinak se dítěti může konzumace zeleniny a jídlo obecně začít spojovat jen s něčím nepříjemným.