Lis 042015
 

Čerství rodiče většinou chtějí mít svého potomka pokud možno neustále u sebe. To znamená i spaní v jedné posteli. Ale s postupem času v naprosté většině případů zjišťují, že to rozhodně není ideální řešení a mnohem víc by jim vyhovovalo, kdyby dítko začalo spát samo ve vlastní postýlce. Pokud ke změně přistoupí brzo, většinou s ní není nějaký větší problém, nemluvně si na nové místo zvykne velmi rychle, ale čím je dítě starší, tím těžší je ho spaní s rodiči v jedné posteli odnaučit.

Na začátku bychom měli dítěti postupně vysvětlit, že pomalu přichází čas, bude muset začít spinkat samo. Rozhodně bychom to měli udělat s citem, aby nezískalo dojem, že ho vyhazujeme nebo opouštíme. Dobré je neustále zdůrazňovat výrazně větší pohodlí, které ho ve vlastní posteli čeká. U mnoha dětí navíc zabírá (zvláště pokud mají staršího sourozence), když jim řekneme, že v posteli s rodiči spí jen malá mimina a velký kluk nebo holka by už měli být samostatní. A spaní ve vlastní postýlce k tomu rozhodně patří. Začneme tím, že ho do jeho lůžka dáváme na odpolední odpočinek a teprve potom to vyzkoušíme i v noci.

V první fázi samostatného uspávání bychom měli být s dítětem co nejblíž jeho postýlky, dokud neusne. Držíme mu ruku, občas ho pohladíme, přečteme mu nebo odvyprávíme nějakou pohádku. Je velmi důležité, aby se cítilo bezpečně a pochopilo, že i když je samo ve vlastní posteli, rodiče jsou stále nablízku. Při uspávání mluvíme tišším a klidným hlasem, vyhýbáme se zábavám (šimrání, pošťuchování, vyhazování etc.), které by ho mohly rozdovádět. Rozrušené dítě mnohem hůře usíná a také se v noci častěji budí. Většinou se doporučuje na začátku mu nechávat rozsvícenou malou lampičku a pootevřené dveře.

Samozřejmě je jen velmi málo pravděpodobné, že dítě v prvních dnech a týdnech prospí tvrdě celou noc. Většinou se probudí a buď začne plakat a nebo přiťape za rodiči do jejich postele. V takové situaci musíme být důslední, i když nás to bude stát trochu více úsilí. Nedovolíme mu ulehnout, vezmeme ho za ručičku a odvedeme zpátky do jeho postýlky, kde zopakujeme uspávací rituály (pohádka, povídání, hlazení). Čekáme dokud nezabere a teprve potom se vrátíme k sobě do postele. Nesmíme povolit, protože pak celá naše námaha by byla zbytečná. Pozor, děti jsou velmi vynalézavé, velmi často na rodičích zkoušejí trik s nějakou nemocí (bolí mě bříško, hlavička nebo například krk). I kdyby to byla pravda, není nutné, aby leželo u rodičů. Musíme mu jednoznačně vysvětlit, že stejně dobře na něj dohlédneme v jeho vlastní posteli.