Lis 182014
 

Kojenci a malé děti velmi často nemocné, protože mají ještě relativně slabý a nevyvinutý imunitní systém. Proto během prvních let života musí opakovaně jíst nějakou nepříliš chutnou medicínu a to obvykle pro rodiče znamená další problém. Nejenže jim prcek stůně, ale ještě k tomu se odmítá léčit. Křik v tomto případě příliš nefunguje, k podávání léků malým dětem a kojencům musíme přistupovat v klidu a dodržovat několik relativně prostých zásad.

1. i velmi malé dítě dokáže vycítit náladu a postoj rodičů. Pokud uvidí, že jsme při podávání léků nervózní, tak se tento pocit přenese i na něj.

2. velmi častou chybou při podávání léků je preventivní znechucování léčiva. Rodiče si mylně myslí, že když dítěti stokrát před podáním pilulky zopakují, jak je medicínka hnusná, ale je ji potřeba polknout, že si nějakou pomohou. Naopak, prcek má o to menší chuť ji vzít do pusy a polknout, logicky se brání před konzumací čehosi, co je přeci jednoznačně odpudivé i podle názoru pro něj nejdůležitější autority. U léku vysvětlujeme jen jeho pozitiva (sladký, nebude už bolet krk, hezká barva atd.).

3. často nefunguje ani metoda úplatku, sněz lék a něco dostaneš. Dítě cítí, že něco není v pořádku, protože tahle nabídka by jinak nepadala a proto se k medicíně staví automaticky s nedůvěřivostí. Funguje ale jiná záležitost. Dítě si rádo vybírá, takže mu můžeme nabídnout, jestli chce lék na stříbrné či bílé lžičce nebo jestli ho polkne v posteli či na kolenou.

4. jestliže dítě lék naprosto odmítá a nedá si vůbec říci, musí mu ho podat dva lidé, z nichž jeden ho bude pevně držet.

5. největší problém mají kojenci i děti s polykáním prášků, vždy, když nám je lékař předepíše, zeptejme se, jestli neexistuje alternativa v podobě sirupu, který prckové snášejí převážně výrazně lépe.

6. tekuté léky se nejlépe podává speciální přiloženou stříkačkou, na které je i odměrka. Při podávání sirupu tlačíme na píst velmi pomalu. Nahradit ji může i obyčejná injekční stříkačka, v nouzi lze použít i malou lžičku, jejíž velikost přizpůsobíme velikosti pusy dítěte.

7. při kapání do nosu podložíme dítěti šíji nějakým malým polštářkem nebo svinutým ručníkem, zakloníme mu hlavu a pomalu nakapeme tolik kapek, kolik je potřeba. Pokusíme se ho pak udržet minutu v této poloze, aby lék okamžitě nevytekl. Stejně tak mu musíme podržet hlavičku  i po aplikaci ušních kapek. Při podávání očních kapek je dobré, když nám asistuje druhá osoba, která dítěti drží hlavu. Kapky by neměly být při aplikaci ledové, není to pro dítě příjemné.

8. jestliže to nemoc umožňuje, můžeme se řídit zásadou, že studené chutná lépe a i nepříjemná velmi hořká medicína po půl hodině v lednici se dá mnohem lépe polknout, než když má pokojovou teplotu.

9. jestliže víme, že dítě má ve zvyku vyplivnout to, co mu nechutná, tak ještě po podání léku ho pět minut pozorujeme, jestli vše skutečně spolklo a nesnaží najít nějaké klidné místo, kde by si od nepříjemné chuti „ulevilo“

10. obvyklou chybou rodičů je rozdrcení nepříjemného léku a smíchání ho s nějakou tekutinou. Za prvé některé přípravky se mají do těla uvolňovat postupným rozpouštěním, takže je drtit nesmíme a za druhé může dojít k nežádoucí chemické reakci s nějakým slazeným či ochuceným nápojem. Lék se má polknout tak, jak je a pak zapít vodou. Jestliže z nějakého důvodu lék drtit a míchat musíme, používejme k tomu právě jen obyčejnou vodu.