Klaustrofobie se projevuje strachem z malých nebo uzavřených prostor. Lidé, kteří touto psychickou poruchou trpí, se bojí nejen ve výtazích a dopravních prostředcích, ale i v kinech či místech s velkou koncentrací lidí. Podívejme se na to, jaké příznaky jsou spojeny s tímto onemocněním a v čem spočívá její léčba.Občasný strach z nějakých uzavřených prostor ještě nemusí automaticky znamenat klaustrofobii. Tyto obavy může mít v některých extrémních situacích každý. O nemoc jde v případě, kdy nejsme schopni své následné chování ovládnout, přestáváme myslet racionálně a ovládne nás panická hrůza. Mezi další příznaky patří neklid, studený pot, výrazně zrychlený tep a dýchání, nezvladatelný třas, vyšší tlak, bolesti na prsou, podrážděnost a motání hlavy. Tyto symptomy se často objevují nejen ve chvíli, kdy je postižený již v nějakém místě, které v něm vyvolává nepříjemné pocity, ale i v situaci, kdy ví, že něco takového může brzy nastat (například mu někdo říká, že brzy bude muset letět letadlem).
Léčba klaustrofobie je v mnoha případech možná, ale měla by probíhat pod dozorem odborníka. Existují dva způsoby. V prvním případě se pacient učí různé relaxační techniky, které by mu měly pomoci v krizových situacích. Později lékaři popíše, v jakých chvílích má největší problémy a postupně se pod jeho vedením snaží onen moment představit. Začíná se od psychicky nejméně náročných situací (pacient si musí sestavit žebříček toho, co ho děsí – například od mírného nepokoje v koupelně až k velké hrůze v malém výtahu). Ve chvíli, kdy pouhá představa začne vyvolávat obavy, měl by se začít uvolňovat nacvičenými postupy, případně odborník může sáhnout i po dalších prostředcích, jako je například hypnóza.
V druhé metodě léčby je nemocný pod dozorem přímo „vhozen do hluboké vody“ a má se naučit, že i z takovouto situací si jeho psychika umí poradit. Například pacient, který se bojí jízdy výtahem, nastupuje i s lékařem do kabiny a jede jedno patro. Později se zkouší více a více, než strach vymizí a nebo se přinejmenším hodně omezí (samozřejmě s postupem času nemocný začíná jezdit sám). Tento způsob je dost radikální a rozhodně na začátku není pro pacienta příjemný. Psycholog či psychiatr se také může rozhodnout k různým kombinacím a nebo se léčba ještě podporuje psychofarmaky.