Když si z výpravy do přírody přineseme byliny a nepoužijeme je okamžitě, musíme je nějakým způsobem zakonzervovat pro budoucí využití. Ve většině případů se rozhodneme pro sušení (i když je můžeme i například nakládat či různě z nich louhovat účinné látky nebo někdy i zmrazit). Proto je dobré znát základní postupy, jak správně sušit léčivé rostliny a jak je potom uchovávat, aby naše práce nepřišla nazmar. Díky správnému usušení zabráníme vzniku různých plísní a bakterií, protože suché bylinky nemají živiny potřebné pro jejich rozvoj. Zároveň ale po správném vysušení nám zůstane většina léčivých látek, pro které jsme je v přírodě či na zahrádce posbírali.
Se sušením bychom měli začít ihned po návratu domů. Rozhodně nic nenechme povalovat do druhého či třetího dne v nějakých sáčcích, kde by mohlo docházet k zapaření a vzniku různých plísní. Drobné bylinky a odštípnuté lístky či květy opatrně probereme a rozložíme na papír, který bude dobře sát vodu tak, aby se pokud možno nedotýkaly. Mohli bychom je položit přímo na nějakou mřížku, ale zvláště u menších rostlin by nám mohly při postupném scvrkávání propadat a dělat nepořádek. Když nám papír zvlhne, tak ho podle potřeby vyměňujeme. Pokud máme větší exempláře v celku, můžeme je také zavěsit ve svazečcích. V obou případech pro sušení vybíráme takové místo, které je vzdušné, není vlhké, ale také tam nemá přímý přístup sluneční světlo. Byliny sušené na papíru co nějaký čas obracíme. Sušení je možno urychlit troubami či sušičkami, ale tady je dobré si nastudovat přímo konkrétní rostlinky. Protože ačkoliv se obecně uvádí, že teplota sušení může dosahovat až šedesáti stupňů, v některých případech i necelých čtyřicet je příliš, zvláště pokud chceme zachovat silice a tím pádem i aroma. Bylinky neomýváme, jedinou výjimkou je případ, kdy sbíráme léčivý kořen, ten je samozřejmě nutno očistit od hlíny – myjeme pečlivě, ale co nejkratší dobu. Kořeny se nejlépe suší zavěšené.
Když už nám byliny krásně vyschnou, musíme popřemýšlet o správném uskladnění. Nejlepší je usušené léčivo rozdrobit na malinké kousky – mnohem praktičtější než prsty, na kterých leccos ulpívá a leccos se z nich může přenést, jsou nůžky nebo nůž. Nachystanou drogu poté přesypeme do uzamykatelných sklenic z tmavého skla. Ty samozřejmě před tím velmi pečlivě umyjeme a ještě pečlivěji vysušíme – nesmí tam zůstat ani kapka vody, která by pak celou naši práci zničila. Po naplnění je již uložíme do místa se stálou teplotou, čili nejčastěji do „špajzky.“ Za nevhodné se obecně uvádí místa, kde jsou příliš výrazné pachy či vlhkost, jako je například kuchyně nebo sklep. V tomto případě vše závisí od kvality uzávěru. Pokud těsnění příliš nevěříme, raději se držíme pouze klasické spižírny.