Výchova malého rošťáka

Je mnoho situací, kdy se naše malé dítě chová nepříliš správně, ale my mu to většinou promíjíme. A nebo jednou ho okřikneme a po druhé to necháme jen tak, „přeci je ještě malý.“ V tomto článku ukážeme patero takových nejobvyklejších případů a také napovíme, jak by se rodič měl správně zachovat.

Každá maminka to zná, dítě skáče do řeči, když telefonujeme. Věší se nám přitom na ruku nebo do nás vráží, v každé chvíli chce mít slovo. Nenechá rodiče, aby si v klidu něco řekli. Nejčastěji ho prostě ignorujeme a jednou za čas dokonce přerušíme debatu a začneme si s ním povídat, občas ho zase okřikneme. Takový smíšený a převážně tolerantní přístup je ale špatný. Naučí ho, že vůbec nemusí brát ohled na jiné lidi. Místo toho bychom dítě měli postupně učit, že nás nesmí přerušovat a mělo by počkat se svým povídáním na to, až přijde na něj řada. A jak to máme udělat? Například když se chystáme telefonovat, tak mu předem vysvětleme, že teď si budeme povídat s někým jiným a on nebo ona musí být zticha. Pokud nás dítko přesto tahá v průběhu hovoru za  ruku, jemně a důsledně ho vykážeme na židli, pohovku nebo postel, kam si má na chvilku sednout a počkat. Souběžně nesmíme zapomínat, že malé dítě je … malé. Takže naše hovory by neměly trvat půl hodiny, měli bychom je za trpělivost pochválit a také ho později pečlivě vyslechnout. Zvláště pokud nám chtělo položit nějakou otázku. Během návštěv se pokusme mít pro ně nachystaný nějaký program (může něco nakreslit nebo postavit ze stavebnice) a jednou za čas se hostům na chvilku omluvíme a trochu se jen jemu věnujme – můžeme mu přitom pochválit výsledek nějaké práce a vymyslet novou.

Docela brzy nám děti začínají říkat různé polopravdy. Například když robě pošleme uklízet, tak nám po chvilce radostně řekne, že už to udělalo a ve skutečnosti je práce polovičatá. Neměli bychom nad tím mávat rukou, z tolerance polopravd postupně začne vznikat normální lhaní, například začne vyprávět jiným dětem, že bylo tam či onde nebo dostalo to či ono, i když to vůbec není pravda. A problém se začne stupňovat, až nad lhaním ztratíme úplně kontrolu. Rodič by v takové situaci měl okamžitě zasáhnout a dítěti vysvětlit, že velmi dobře vidí, že situace se má jinak (u toho uklízení mu samozřejmě musíme vysvětlit, co si pod tím pojmem představujeme), než ono říká. Nekřičme na něj, ale bavme se o problému. Pokusme se mu vštípit, že reakce na lhaní bude vždy přísnější, než na nějaký nesplněný úkol či malou zlobivost. Tady ale nejčastěji rodiče dělají velkou chybu. Jejich normální tresty jsou z dětského pohledu tak přísné, že už je nějaké strašení, že za lhaní to bude horší, nevyděsí.

Mezi další časté problémy patří příliš surové způsoby hraní nebo přímo agrese či nepřípustné chování při hře s jinými dětmi. Pokud s tím nic nebudeme dělat, dítě bude považovat takový postup za normální a bude spíše jen přitvrzovat. Tady je nejdůležitější rychlost reakce, nesmíme čekat a pozorovat, jak to dopadne. Pokud uvidíme, že dítě ublížilo kamarádovi, tak mu okamžitě přerušíme zábavu, vezmeme ho na bok a vysvětlíme, že takové chování je nepřípustné. Druhou stranu to přece bolelo a naše dítko by si určitě nepřálo, aby se někdo tak choval k němu. Když je problém častý, upozorněme dítě před příchodem do kolektivu a na hřiště, že nesmí být surové. V případě, že nás ignoruje, ukončeme zábavu a po cestě domů mu vysvětleme, že přijde, až jiným nebude ubližovat.  Pokud jeho chování vychází například z netrpělivosti (nechce se mu čekat na houpačku nebo  klouzačku a začíná strkat jiné děti), pokusme se konfliktu předcházet  a například si s ním povídejme. Samozřejmě ho musíme postupně naučit i trpělivosti, ale na začátku nevymáhejme od mrňousů příliš mnoho.

Všichni rodiče velmi brzy poznají kouzlo zvláštních problémů se sluchem, který se u dětí vyskytuje. Například když řekneme šeptem slovo bonbony, tak už při vyřčení souhlásky b malý brouček kolem nás poskakuje a dává nám najevo, že by si nějaký dal. Ale když například řekneme, ukliď si ty hračky nebo jdeme spinkat, tak najednou žádná reakce, jako bychom mlčeli. A sluch se zlepšuje většinou až se zvýšením hlasu nebo přiblížením k dětskému oušku a opakováním příkazu. Pokud si řekneme, že s tím se nedá nic dělat, začneme našeho potomka pomalu učit, že nás může ignorovat a že to on určuje v domácnosti pravidla. Proto je nutno ho vychovat tak, aby reagoval vždy napoprvé. Velmi důležité je, abychom mu od začátku vydávali pokyny na blízko. Rozhodně na něj nepokřikujme z druhé místnosti od hlučné televize, protože tím si zaděláváme na problém. Maminky které stojí někde u plotny a otočené zády volají na robě nějaké povely, také není to pravé ořechové. Nejlepší je k dítěti přijít a vyslovit mu jasně příkaz. Úplným ideálem je vyžadovat i nějakou verbální reakci a oční kontakt. Někdy je dobré upoutat jeho pozornost tím, že mu souběžně s vydáváním příkazu položíme například ruku na rameno.  Pokud dítě neustále odmítá reagovat, musí poznat důsledky. Například mu pohrozíme, že má poslední šanci, jinak je bez večerníčku. A nesmíme pak couvnout. Jinak bude vědět, že naše slova nic neznamenají.

Poslední nejvýznamnější nesnáz, ze které jsou ale rodiče často na začátku nadšení, je příliš velká samostatnost malého človíčka. Je to sice skvělé, když si umí otevřít skříňku a vytáhnout oblečení, ale už mnohem méně nadšení vzbudí situace, kdy si například vezme tatínkovu vrtačku a začne něco opravovat. A nebo se rozhodne, že ví nejlépe, kde a kdy se má přecházet silnice.  Toto jsou extrémy, ale normálním příkladem ne vždy žádoucí samostatnosti je zapínání televize či počítače a nebo chození do skříňky na sladkosti, kdykoliv to malý mozeček napadne. Proto je dobré doma jasně určit pravidla a děcku je vysvětlit. Pokud si bez dovolení například zapne telku, donuťme ho ihned ji vypnout a vysvětleme mu, že se nejdříve musí dovolit. A že nyní nějaký čas televize nepoběží, protože to neměl povolené. Ale pokud nás o to hezky požádá, tak zvláště na začátku mu dovolme shlédnout alespoň krátkou pohádku, aby viděl, že zásada ptaní a dovolování opravdu funguje. Teprve když vidíme, že ji má pevně v krvi, začněme vysvětlovat, kdy něco je a není vhodné.