Dub 282012
 

Vlaštovičník v příroděVlaštovičník větší patří mezi dlouhodobě využívané léčivé bylinky. Jeho pozitivní účinky na zdraví byly známy už našim prapředkům a do dnešních dnů většina lidí ví, že jde o jeden z nejlepších přírodních léků na bradavice. Má i výrazně více léčivých vlastností, ale zároveň jeho zázračnost je vyvážena jistými negativními prvky.

Léčivé vlastnosti vlaštovičníku byly známy už v dobách antických. Zmiňoval ho například ve svých spisech Theofrastos, ale autorů, kteří si všimli, že nejde jen tak o nějaký obyčejný plevel bylo mnohem více. Stejně tak ve středověku lidé využívali již starověké moudro (zmiňuje ho například u nás velmi dobře známý Mattioli), ale také se vydali mírně mylnou cestou v dobách, kdy kralovalo učení o signaturách. Tehdy se tuto bylinku využívalo k léčení žloutenky a jater. Ve dvacátém století byla dokonce tato rostlina pěstována, ale postupně se od toho začalo upouštět, když se zjistilo, že kromě pozitivních efektů, jsou zde i ty negativní.

Vlaštovičník by se měl sbírat v květu čili od května do června. Suší se v teplotách od třiceti do šedesáti stupňů. Je možné sbírat také kořeny této rostliny, v tom případě ale ke sběru se přistupuje na podzim nebo na začátku jara – kořeny se suší v teplotě mírně pod šedesáti stupni. Usušenou léčivou surovinu bychom měli přechovávat v uzavřené nádobě samozřejmě v suchu.  Abychom získali přibližně kilo sušené rostliny, je nutno posbírat kolem pěti kil čerstvé.

Na bradavice se vlaštovičník používá velmi jednoduše. Stačí prostě tuto rostlinu odtrhnout a ve chvíli, kdy začne vypouštět žlutou šťávu, tak jí potřeme postižené místo. Pokud nám tekutina nestačí, tak prostě odlomíme kousek a znova budeme mít léčiva pod dostatkem. Pokud byste k tomu chtěli přistoupit opravdu odborně, tak naši předci doporučovali před potřením šťávou nejdříve bradavici změkčit pořádným namydlením a umytím a poté ji opatrně bez dření vysušit. Ke zmizení problému dochází většinou již po několika dnech. Také je si možné připravit na bradavice nálev z deseti gramů čerstvě rozmačkané rostliny zalité dvěma sty mililitry vinného octa. Tuto směs odložíme na tmavé chladnější místo a necháme stát přibližně měsíc – přibližně každé tři dny jí jemně promícháme či protřeseme. Po měsíci lék z vlaštovičníku přecedíme a bradavice jím potíráme dvakrát denně a nebo nasákneme kousek vaty či tampón, přiložíme na postižené místo a zavineme. První i druhou metodu většina lidí považuje za mnohem bezbolestnější a lepší způsob léčby, než laser nebo dusík  či nějaká chemikálie od farmaceutů.

Občas se v lidové medicíně tuto rostlinu využívá například i na hojení ran. V takovém případě se na zranění přikládala lesklá strana listu a nemocné místo se ovazovalo. Důvod bylo rychlejší hojení rány.  Ale tady naprosto bezpečné využití této rostlinky více méně končí – ještě je možné ho s proměnlivým úspěchem použít při mykózách. Sice ho část lidí doporučuje i na různé výrůstky na kůži, jenže tady je vždy před jakoukoliv domácí léčbou doporučovaná návštěva u odborníka, který posoudí, jestli to není nějaký závažnější problém. Stejně tak by měl být člověk opatrný (a nejlépe konzultovat s lékařem) při vnitřním využití této byliny. V posledních desetiletích se totiž objevily informace a také důkazy, že užívání této rostliny může poškozovat játra. Na druhou stranu denní dávka kolem dvou až tří gramů sušeného vlaštovičníku by mělo být bezpečné a proto je v různých malých proporcích používán i v bylinných směsích.  Obecně nejvíce problémů s poškozením jater se objevilo při dlouhodobém užívání této rostliny. Rozhodně by se jí měly vyhnout ženy během těhotenství – a zvláště v poslední fázi, lidé se žaludečními vředy ale také při zeleném zákalu. Obecně má vlastnosti žlučopudné, močopudné, občas se využívala i na zmenšení problémů s menstruačními bolestmi. Také se jí připisuje schopnost zmenšit problémy z kašlem či protialergické vlastnosti. Stále se zkoumají protirakovinotvorné vlastnosti vlaštovičníku, ale výsledky rozhodně nejsou jednoznačné.