Konzumace ryb nám přináší mnoho výhod. Jedná se o velmi dobře stravitelnou bílkovinu, která má navíc mnoho zdraví prospěšných kyselin omega. Podle mnoha doporučení, by se rybky nebo mořské plody měly objevit v našem jídelníčku alespoň dvakrát do týdne. Ale důležité je i to, v jaké podobě je konzumujeme. Například rybí konzervy nebo poslední dobou velmi oblíbené konzervované zeleninové saláty s rybou nemusí být vždy to nejlepší řešení. Někdy jsou dokonce vyloženě nezdravé.
Historie a výhody rybích konzerv
Přechovávání sterilovaných potravin v hermeticky uzavřených nádobách má už více než dvě stě let. Vymyslel ho Francouz Nicolas Appert, který Napoleonovým námořníkům začal dodávat polévky neprodyšně uzavřené do sklenic. Vojáci byli velmi příjemně překvapeni, že strava i po několika měsících od uvaření měla výrazně lepší chuť než blafy připravované z nepříliš čerstvých nebo jen nasolených surovin v lodní kuchyni. Appertovu metodu patentoval Angličan Peter Durand, který ji prodal Brianovi Donkinovi a jeho společníkům. Ti se rozhodli vyměnit skleněný obal za kovový, a tak vznikla dnes velmi dobře známá konzerva.
Konzervované jídlo má několik nezpochybnitelných plusů. Ty oceníme například na cestách nebo ve chvíli, kdy opravdu nemáme času nazbyt a potřebujeme se rychle najíst. Pohodlně se přechovávají, mají velmi dlouhou trvanlivost a mimo jiné nám umožňují jíst některé exotičtější či hůře dostupné potraviny s velmi krátkou trvanlivostí i v našem regionu. Obvykle také stojí výrazně méně než čerstvé potraviny. U mořských ryb to vše platí dvojnásob. V Česku, čili v zemi bez přístupu k oceánům, je kvalitní ryba nedávno vylovená z vody relativně drahá. Alternativou jsou mražené rybky nebo právě konzervy.
Některé konzervy moc zdravé nejsou
Ve výhodách konzerv se ale ukrývají rovnou i jejich nevýhody. Sterilování neboli tepelné zpracování likviduje část živin, které jsou v nich obsažené. Bohudík dobrá bílkovina zůstane, minerály také, ale u vitamínů a kyselin omega dojde přeci jen k jistým úbytkům, které by při klasické přípravě (nebo konzumaci syrového masa v podobě sushi) byly obvykle výrazně nižší.
Ale to rozhodně není největší problém. Dříve se ke klasické konzervaci využívalo jen teplo a případně sůl. Dneska se někdy potraviny kvůli ještě delší trvanlivosti „obohacují“ i o další speciality, a tak občas v konzervách můžeme najít dusitan sodný a difosforečnany (E250, E450). Další „éčka“ se mohou objevit v rybích výrobcích, kde producent chce nahradit drahé kvalitní maso nějakým odpadem či zbytky a vše potřebuje něčím nastavit nebo doplnit.
Proto je vždy velmi důležité číst složení a kupovat takové výrobky, které obsahují co nejvíce čistého rybího masa a co nejméně různých přídavků. K nejbezpečnějším patří obvykle ryby v oleji a ve vlastní šťávě. Výrazně rizikovější jsou různé směsi se zeleninou nebo výrobky v rajčatovém láku či nějakém dresingu.
No a určitě nesmíme zapomenout na bisfenol, který se tradičně používá při výrobě epoxidových pryskyřic, jimiž jsou potažené vnitřní strany konzerv. Má zabránit úniků kovů do jídla. Jenže v nadměrném množství je pro lidský organismus velmi škodlivý. Samozřejmě nemusíme panikařit, protože všechny výrobky dopuštěné na trh splňují velmi přísné zdravotní normy, ale na druhou stranu není nutné do organismu dostávat nadměrné množství škodlivin, když můžeme vybrat něco jiného.
Takže jaký z toho všeho plyne závěr? Pokud máme možnost a dostatek peněz, vždy je lepší sáhnout po čerstvém mase a nebo i po kvalitní mražené rybě. Konzerva by měla být jen nouzovým doplňkem stravy, který nám při občasné konzumaci nijak extra neublíží, ale také jeho zdravotní přínos ve většině případů dokážou vynulovat různá negativa.