Dudlík je spása mnoha maminek. Miminka si díky němu může trochu odpočinout nebo se věnovat na chvíli i nějaké jiné věci, než jen malému dítku. To totiž gumák na cumlání dokáže uklidnit. Většina dobrých věcí má ale bohužel i nějaký malý háček. Jsou zde zdravotní rizika, jako například poškozený skus (ano, dnes se prodávají super hyper moderní vynálezy, které vám ale jen vypumpují peněženku, dlouhodobý pozitivní efekt nikdo nedokáže) a hlavně čím později dítko začneme odnaučovat, tím větší budeme mít problémy.
Kdybychom tedy měli začít s odnaučováním? Nejlépe jsou na tom ti rodiče, jejichž dítko si vůbec na cucání dudlíku nezvyklo, ti také tento problém řešit nebudou. Pokud naše dítko do půl roku nezačne dumlat, vyhoďme všechny dudlíky od známých a zakoupené v první výbavičce, protože to je také ten správný čas, kdy by se mělo začít s odnaučováním. Dítě je už dostatečně staré, aby si bez berličky poradilo a zatím nemá ještě vytvořenou tak silnou vazbu, aby to vyvolalo ty naprosto příšerné scény, které čekají většinu rodičů, kteří přistoupí k odnaučování výrazně později.
Na začátku by si ale rodiče měli uvědomit jednu věc. Neexistuje univerzální metoda, protože vztah k „dudlajzu“ je velmi individuální a závisí na dítěti i na rodičích, přesněji na prostředí ve kterém naše robátko žije. Je spousta věcí, které může rodičovskou snahu komplikovat. Začít se dá například na předchozí obrovské chvále a de facto vnucení dítku dudlíku (proč mi ten obr bere něco, za co mně dřív tak chválil) a končit například na stresu a napětí v domácnosti, kdy hysterické cumlání může být metodou dětské sebeobrany. Ale jsou různé postupy, které se ve vícero případech osvědčily, takže když nám nevyjde jeden, můžeme vyzkoušet nějaký jiný.
Obecná hlavní rada, která platí vždy, zní, nesmíme odebírat dudlík násilím a rozhodně nesmíme na dítě za cumlání křičet a nebo ho nedej bože trestat. Je nutno k miminku přistupovat s láskou a úsměvem. Asi největší úspěchy slaví postupné odnaučování. Prostě drobečkovi dudlík podáváme čím dál méně a když mu vypadne z pusy, tak mu ho tam automaticky nestrkáme. Řekne si o něj samo, možná s mírným protestem, ale pokud budeme mu ho preventivně ládovat až do krku kdykoliv, kdy ho uvidíme „nezaroubíkované,“ tak v něm návyk posílíme.
Je užitečné také nepoužívat gumové uklidňovadlo v situaci, kdy dítě má dostatek jiných vjemů a hlavně kdy víme, že ho dokážeme bez větších problémů různě zabavit. Asi nejideálnější jsou procházky. Prostě stačí ho pravidelně „zapomínat“ doma a případnou minutku nespokojenosti, každý šikovný rodič velmi rychle vyřeší povídáním, brbláním, kolébáním apod. Aby to mělo smysl, tak dítku nevrážíme dudlík hned po návratu domů, nechme ho, aby si ho pak samo našlo a nebo nenašlo, protože hraní bylo zajímavější. Občas se nám může dařit i ho různě „ztrácet“ a nacházet jen v naprostých krizích. Vše bychom měli dělat pomalu. První procházky například týden, dudlík zanechaný jen v postýlce pod polštářem v další týden a tak dále a tak podobně. Důležitá je trpělivost a ve chvíli, kdy se rozhodneme, že přes den už dítě situaci zvládá, tak bychom ho měli odebrat už na noc. A tam je nejdůležitější důslednost. Když se rozhodneme, že dudlík už do postýlky nepatří, pokud ho tam vrátíme, dítě pochopí, že nás může „ukecat.“ A celá práce může začít od začátku.
Vše výše napsané platí pro děti jakéhokoliv věku, ale pokud dovolíme, aby neustálé dumlání trvalo více než půl roku, všechny tyto metody budou výrazně méně účinné a budou vyžadovat také mnohem delší čas. Bude nutno také připojit přesvědčování, případně mohou pomoci různé metody „sociálního“ nátlaku. Samozřejmě nesmí to být ani teror ani shazování dítěte, ale například když řekne, že je už dost velké na nějakou hračku, tak mu můžeme odpovědět, že dokud cucá dudlík, tak dost velké není. A tu hračku nechat na dohled, ale ne na hraní. A tak dále a tak podobně. „Ztráty“ je také možno okořenit nějakým příběhem, mnohem zajímavější je informace, že dudlík odnesli trpaslíci nebo nějaká myška a z toho či onoho důvodu ho nevrátí než strohé – „je pryč, někam jsi ho zahodil.“ Na to druhé je totiž odpověď, „tak ho najdi“ a případný řev a na to první, při troše herectví, vyprávěj, povídej, to je zajímavé…