Mnoho návštěv u lékaře končí tím, že sestřička nám řekne, kdy máme znovu přijít a do ruky nám vrazí nějaký recept, jehož význam a vůbec postup léčby nám pořádně vysvětlí až lékárník. Člověk pak má pocit, že se pan doktor o nás příliš nestaral a udělal jen nutné minimum. Někdy je to samozřejmě pravda, ale velmi často je na vině náš přístup.
1. návštěva u lékaře není pokus o získání bobříka mlčení nebo soutěží o to, kdo bude stydlivější. Jestliže chceme od doktora správnou diagnózu a také to, aby se nám co nejpečlivěji věnoval, musíme mu vše poctivě říci. A to i v situaci, kdy záležitosti jsou intimního rázu. Dobrým nápadem je připravit se na návštěvu předem a vše si doma v klidu sepsat a papír mít případně po ruce. Zvláště užitečné je to pro ostýchavější lidi, kteří v přítomnosti cizích osob najednou jako by začali ztrácet řeč.
2. také bychom se neměli bát klást otázky. I lékař je jen člověk a někdy si může myslet, že vše je samozřejmé a není nutno nic dodávat. Pokud si u nějaké věci spojené s aktuálním zdravotním stavem nejsme jisti, řiďme se příslovím „líná huba, holé neštěstí“. Také pokud nás doktor chce poslat na nějaké vyšetření, zeptejme se, z jakého důvodu to dělá a jak budou probíhat. Je také užitečné se informovat na případné komplikace, které se při léčbě mohou objevit.
3. důležité je také to, abychom svému doktorovi rozuměli. V některých případech se lékař rád zaštítí (nebo nás chce odbýt) spoustou cizích slov i odborných výrazů a pacient se stydí říci, že ničemu nerozumí, aby nebyl za hlupáka či otrapu. To je chyba. Za prvé by pan doktor měl mluvit vždy tak, abychom ho chápali a za druhé. pokud něco pochopíme špatně, tak pak můžeme při léčbě doma udělat nějakou chybu.
4. lékaře také velmi pečlivě posloucháme. Nemá smysl na něj vychrlit spoustu otázek a pak koukat, kde co lítá. Pozornost udržujeme až do konce návštěvy, i kdybychom už měli pocit, že vše důležité bylo řečeno. Někdy si doktor může na něco vzpomenout úplně na konci a nemá smysl být v takové situaci myšlenkami už někde jinde. Pokud možno před vstupem do ordinace si vypneme mobil, aby nás nic nevyrušovalo (i vibrace – vytahování telefonu z kapsy a zkoumání, co se tam děje je neslušné a navíc nás dekoncentruje).
5. jestliže si všimneme, že se nám doktor nevěnuje, řeší vše bez vyšetření a mezi dveřmi, ignoruje naše otázky, přistupuje k povýšenecky nebo s opovržením, je nejvyšší čas popřemýšlet, jestli bychom si neměli najít někoho jiného, kdo k nám bude přistupovat s úctou a respektem. Zároveň ale bychom měli ctít čas a práci lékařů a nechodit si k nim „jen tak na pokec“, i když podvědomě víme, že vše je v naprostém pořádku nebo si stačí zajít pouze do lékárny. Ten kdo to dělá, ve skutečnosti projevuje naprosto stejnou neúctu, jako přidrzlý felčar (a to nejen vůči lékaři, ale i vůči dalším pacientům) a také dříve nebo později bude brán doktorem jako otrapa. A to se pak může v případě nějakých skutečných problémů vymstít.