Závislost na počítačových hrách, podobně jako závislost na počítači či internetu, je odborníky řazena mezi duševní nemoci. Proto bychom ji rozhodně neměli podceňovat a nebo mávat nad ní rukou a říkat si, že to samo brzy přejde. Léčba tohoto psychického problému je možná, i když vyžaduje nemálo času a sebezapření.
Člověk závislý na počítačových hrách si bezpodmínečně musí uvědomit, že má potíže. Je to první a dá se říci, že i nejdůležitější krok léčby. Pokud stále bude hledat nějaké výmluvy a vysvětlovat své chování, tak z dlouhodobého hlediska se dříve nebo později k „pařanství“ vrátí i kdyby podstoupil X různých terapií. Proces uvědomování může trvat i docela dlouho, ale nemá smysl přitom tlačit na pilu (i když klidná pomoc a podpora blízkých rozhodně není na škodu). Přiznání problému musí vycházet z nitra člověka a jeho hlubokého přesvědčení.
Když už si tzv. závislák na počítačových hrách uvědomí svůj problém, musí se zbavit všech počítačových her, které vlastní a které má nainstalované na počítači. Nic nesmí být v dosahu, aby ho to nelákalo zase sklouznout do problémů. Nic v tomto případě znamená opravdu nic, ani solitaire, miny či jiné hry automaticky předinstalované. Stejný osud musí postihnout i obsah mobilních telefonů, herní konzole apod. Přístroje, které jsou určeny pouze k elektronickému hraní je nejlepší někomu prodat nebo věnovat, protože můžou nás neustále svádět.
Ve chvíli, když už kolem nemocného člověka není žádné lákadlo, měl by začít přemýšlet o tom, čím vyplnit čas, který dříve trávil u počítačových her. Každý člověk měl či má nějakého koníčka. Každého něco baví, i kdyby to mělo být „jen“ poslouchání muziky či čtení knížek. Tyto jednoduché věci jsou dobrý první krok ke zbavení se závislosti, později je možno aktivity prohlubovat, čili člověk poslouchající muziku může jezdit na koncerty, sbírat plakáty, shánět články o své oblíbené kapele apod. a například čtenář zase může jezdit na různé knižní festivaly, shánět podpisy autorů, účastnit se či přímo organizovat čtenářské večery atd. Fantazii a koníčkům se meze nekladou.
Samozřejmě celý život se nemůže točit jen kolem nového hobby. Člověk, který trpí závislostí na počítačových hrách je ve skutečnosti odtržen od reálného života a proto by neměl sklouznout oběma nohama pouze do další zvláštnosti, která mu zabere celý čas. Musí se začít scházet s přáteli, rodinou, chodit na různé akce, prostě žít tak, jak žijí jiní lidé. Je dobré získávat nové kamarády, díky kterým se okruh zájmů začne rozšiřovat a zároveň se sníží motivace k návratu do světa fikce počítačových her.
Samozřejmě někdy se stane, že člověk i poté, co udělá všechny výše uvedené kroky stále cítí potřebu se k počítačovým hrám vrátit. V takové situaci není nic stydlivého na konzultaci s odborníkem a následné léčbě pod jeho dozorem.