Ačkoliv je to určitě pro každého dospělého nepříjemné, zjednodušeně se dá říci, že za vznik návyku lhaní u dětí vždy mohou rodiče. K prvním chybám ve výchově, které pak vedou k vymýšlení nepravd, může dojít už ve velmi mladém věku. Podívejme se na to, jaké jsou příčiny vzniku tohoto negativního jevu a co se s ním dá dělat.
První lži, či v tomto případě spíše ještě fabulace, se mohou objevit už ve třetím až čtvrtém roce. V tomto věku dítě ještě příliš nerozlišuje mezi realitou a fikcí, svět plyšáků, hraček a pohádek mu dost splývá s tím reálným. Tady ještě rodič nemusí na lhaní (fabulování) převážně vůbec reagovat (nebo ho nedej bože za to trestat) – do určité míry se jedná o naprosto normální jev, ze kterého pak prcek vyroste. Háček je v oné určité míře. Pokud dítě jen sedí doma obklopené hračkami a virtuálními přáteli, tak to rozhodně není dobré. Také bychom měli zbystřit ve chvíli, kdy začne shazovat vinu za něco, co se nám nelíbí, na svého fiktivního kamaráda. V první situaci bychom mu měli zajistit pravidelný kontakt s jinými dětmi, trochu omezit množství vyprávěných či prohlížených pohádek a pravidelně si s ním hrát a vymýšlet mu různé zábavy spojené s reálným světem (hřiště a procházky jsou ideální). Druhá situace zase naznačuje, že ho příliš trestáme a zlobíme se na něj i za naprosté banality, takže bychom určitě měli ubrat a křik s tresty nahradit klidným vysvětlováním.
Dítě, kterému je pět až šest let, touží po obecné akceptaci a chce, aby si o něm všichni mysleli, že je hodné a dokonalé. Proto ve chvíli, kdy něco provede, velmi často se začne vykrucovat a lhát. V některých případech nejde o čistou lež, mrňous se snaží nepříjemnost vytěsnit ze své paměti a díky přebujelé fantazii si vymyslí alternativní verzi, která mu mnohem více vyhovuje – a na skutečnost zapomene. V tomto věku rodiče musí už dítě naučit, kde je hranice mezi fikcí a realitou. Na mnoha různých příkladech mu můžeme ukázat, co je a co není pravdivé. Také bychom se měli vyvarovat různých zábav, ve kterých si buď my nebo dítko vymýšlíme nepravdy. Vedlo by to jen k tomu, že lhaní by se v očích dítěte stalo čímsi obecně akceptovaným nebo žertovným. V domácnosti se snažme řešit všechny problémy v klidu, rozhodně by tam neměla panovat dusná atmosféra a dítě by mělo vědět, že i když nazlobí, tak my mu pak neuděláme peklo na zemi. Snažme se pečlivě zhodnotit závažnost a příčiny každého průšvihu a rozhodně se vyhýbejme křiku a vzteku v situaci, kdy je velmi pravděpodobné, že dítě něco udělalo nechtěně a nebo z nepochopení.
Lhaní u školáků už vede jasná snaha si ulehčit život a rodiče nějakým způsobem ošálit. Dítě může být pod velkým tlakem a neustálou kontrolou, neumí se s rodiči podělit o své starosti a problémy nebo se mu zdá, že není dostatečně milováno a akceptováno. Velmi často je spojeno se špatnými známkami nebo poznámkami ve škole, zvláště pokud jsou na něj kladeny příliš vysoké nároky. V tomto věku je už velmi důležitá analýza příčin a pak jejich postupné odstranění. Důležitý je klid, rodiče by měli pokud možno reagovat bez vzteku. Snažme se věci co nejpřesněji vysvětlit, neustále mu opakujme, že lhaní je horší než zlobení – tím pádem dokažme mu, že když se k něčemu samo přizná, tak to vůbec nebude tak hrozné, jako když lže. Dítě by mělo mít i nárok na soukromí, část lhaní vychází z toho, že je pod neustálým dozorem.