Hlávkové zelí provází člověka již od pravěku. Je doloženo jeho využití již v době bronzové, kdy tato rostlina rostla také divoce. Člověk je začal využívat nejen pro jeho chuťové vlastnosti, ale také proto, že si všiml, že má velmi pozitivní účinky na lidské zdraví.
Jako potravina má hlávkové zelí opravdu mnoho výhod. Velmi rychle se vaří, což zvláště ocení dnešní uspěchaná doba. Vytváří pocit sytosti a zároveň má málo kalorií. Její pevné hlávky se velmi dobře skladují a při kysané úpravě dokáže nám dodávat vitamín C klidně celou zimu. Kolem čtvrt kila syrové zeleniny (čili po zpracování samozřejmě méně), dodá dostatek céčka na celý den. Ve vnějších listech se nachází i jistý obsah vitamínů A a B. Má detoxikační účinky a vysoký obsah vláknin pozitivně účinkuje na naše trávení. V syrové podobě také může pomoci při předávkování alkoholem no a jak si všimli už naši prapředkové, zábaly z listů mají léčivé účinky.
Jak bychom měli připravovat hlávkové zelí, aby naše tělo mělo z něj největší užitek a potravina uspokojila nejen chuťové buňky, ale také zlepšila naše zdraví? Rozhodně bychom neměli vyhazovat košťál, je totiž skvělým zdrojem vitamínu C a jde ho chroupat jen tak, nebo také nastrouhat na jemno a udělat z něj nějaký salátek. Stejně tak bychom neměli odstraňovat příliš mnoho vrchních listů, likvidujme jen ty, které jsou nahnilé či příliš silně poškozené (pokud jde jen o mechanické poškození, můžeme je okrájet). Nezbavujme se i dalších vitamínů, které díky kontaktu se sluníčkem zelí získalo. Pokud možno nevymačkávejme šťávu ze salátů a nesolme je dlouhou dobu před konzumací, tím bychom zelí zbavovali zbytečně skvělého céčka. Také po nakrájení či nastrouhání je dobré je rychle zalít trochou oleje nebo majonézy, aby se vitamín C neuvolňoval. Kysané zelí bychom neměli proplachovat před vařením, i když tady ne vždy je to možné, někdo prostě tak kyselou potravinu, která by vznikla při neproplachování, nesní. Pokud z něj slijeme šťávu, vypijme ji, třeba na několikrát a po malých hltech, ale je velmi zdravá.
Pokud nám při vaření vadí vůně, je dobré ji na začátku kulinárních úprav zprudka deset minut povařit bez pokličky. Občas se také do vody přidává kousek chleba či mléko, které pohlcují nežádoucí zápach. Pozor, vaření znamená ztrátu vitamínu, takže je dobré, když vodu co nám zůstane nevylijeme, ale použijeme ji například jako základ pro nějakou zeleninovou polévku. Jídlo, které ze zelí vytvoříme, bychom měli sníst co nejrychleji. A nebo je nejlepší dělat spíše menší porce. Nejde o to, že by se nějak významněji kazilo, ale každé další ohřívání z toho dělá jen blátovitou hmotu s vlákninami, která ale má už jen minimum zdraví prospěšných látek. Pří krájení, strouhání nebo krouhání nezapomeňme používat nerezové nebo plastové kuchařské náčiní.
Pro zdraví bychom měli mít zelí v jídelníčku – a to nejlépe v syrové podobě, například jako nějaký salát – alespoň jednou týdně. Pomůžeme tím dobrému trávení, doplníme vitamíny a jak ukazují různé průzkumy, může to působit jako velmi dobrá prevence proti vzniku rakoviny žaludku, dvanácterníku nebo tlustého střeva. A mezi klasické babské rady, kterým se věda rozhodně nevysmívá, patří využití listů této zeleniny na obklady při potížích, které naši předkové obecně nazývali „nějaké reuma či loupání v kostech.“ Na obklad ze zelí můžeme povařit několik listů v malém množství vody s dvěma cibulemi a hrstí otrub. Po přibližně dvaceti minutách, kdy se voda odpaří, rozvařenou hmotu rozložíme na čisté plátno (no dobrá, dneska to může být třeba i gáza) na bolavé místo. Na obklady ze zelí se dá samozřejmě použít i syrové listy. Ty tradičně pomáhaly také na hemeroidy, výrony, omrzliny, křečové žíly a nebo také na takovou banalitu, jakou může být natlučené koleno. Tu se na noc zavinulo do čerstvého listu něčím upevnila (někdo ji v dnešní době navíc zavine do potravinářské fólie) a ráno většinou už bolest přecházela.