Stačí, že nakoukneme do kočárku nebo dětské postýlky a v naprosté většině případů je nám naprosto jasné, jakého pohlaví je dítě i když z miminka nevidíme téměř nic. Pokud má na sobě růžovou (nebo této barvy je dokonce jen kočár či peřinka), bude to určitě holčička a pokud něco modrého, tak můžeme vsadit nemalý obnos peněz na to, že se jedná o kluka. Většině lidí to připadá normální, tradiční, ani vlastně neřeší, proč tomu tak je.
Ve skutečnosti se nejedná o cosi odvěkého. Naši praprapředci tento stereotyp vůbec neznali. Na začátku bylo do šesti let nejobvyklejší dětské oblečení bílé a to bez ohledu na pohlaví robátka. Barevnější oblékání se masověji objevilo někdy v polovině devatenáctého století, i když stále dominovala bílá a barvy pro pohlaví rozhodně nebyly ustálené. Co více, když se na začátku století dvacátého dělaly různé ankety mezi rodiči, často se objevovalo, že chlapecká barva je růžová a dívčí světle modrá. Odůvodnění bylo logické – růžová je jemnější verzí bojovné červené, takže se k malému chlapečkovi velmi hodí a blankyt to je něžná barva mimo jiné spojovaná i s Panenkou Marií. Výběr barev oblečení pro dítě se občas spojoval také s barvou očí nebo vlasů. K dnešnímu převažujícímu přístupu došlo ve čtyřicátých až padesátých letech minulého století. Mimo jiné vyhovuje obchodním společnostem, protože oblečení „na míru“ se prodává lépe a dráž.
Móda a historie jsou jedno, pro rodiče je mnohem důležitější vědět, že barvy mají jistý vliv na rozvoj a psychiku jejich dítěte. Přibližně kolem šestého až osmého měsíce života si malý človíček začne uvědomovat, že není součástí mámy a průběžně objevuje zajímavý svět kolem sebe. Začíná také postupně chápat, že existují nějaké rozdíly mezi pohlavími, ale ještě velmi dlouhou dobu nechápe, že se jedná o cosi trvalého. Když mu budeme kupovat oblečení v „jeho“ barvách, čili barvách odpovídajících tomu, co vidí v okolí, mnohem rychleji si uvědomí a začne postupovat a vymezovat se jako chlapec či dívka. Je v tom ale i úskalí, kluci většinou začnou z okolí přebírat „drsné“ návyky, které u malých dětí nejsou přirozené a drobné dívenky zase začnou tíhnout k nepřirozené přeslazenosti. Na druhou stranu, kdybychom dítě schválně oblékali do barev, které společnost automaticky spojuje s opačným pohlavím, rozhodně mu tím nepomůžeme. Jednak se stane cílem výsměchu jiných dětí, navíc kolem třetího až čtvrtého roku může mít psychický problém s vlastní identifikací – i v tomto věku dítě stále nedovede pořádně pochopit něco tak abstraktního, že pohlaví se nemůže jen tak změnit a že to rozhodně nemá nic společného s oblečením.
A co by bylo nejrozumnější při výběru barev? Vykašlat se na stereotypy, oblékat dítě pestře, ale zároveň mu nevnucovat barvy, které zatím většina společnosti (a tudíž i malé děti) považuje za znak opačného pohlaví.