Některé děti mají ještě ve třetím roce života problémy s pojmenováním barev. Ačkoliv někteří rodiče v takové situaci začínají panikařit, ve skutečnosti je to celkem normální. Naprostá většina dětí (s výjimkou těch, které trpí daltonismem, ale to je opravdu spíše výjimka*) ve skutečnosti barvy rozeznává už mnohem dříve. Jen někdy mají problém k nim přiřadit správné jméno a proto to může vypadat, že si je pořád pletou. Můžeme je to naučit, či urychlit učení, za pomoci různých her.
1. vybereme si dvě barvy, které se od sebe velmi výrazně liší. Pro začátek je nejvhodnější zelená a červená. Vybereme si jednobarevné hračky, po jedné ke každé barvě a vezmeme si dva barevné papíry. A pak nejdříve ukážeme a pak od dítěte chceme, aby správnou hračku dalo na správný papír. Když zvládne první dvě kombinace bezchybně, přidáme další barvu – nic neuspěcháváme, v klidu můžeme dávat jeden pár barev na den i déle.
2. když už máme dojem, že dítě začíná lépe rozeznávat barvy, průběžně se ho ptáme na to, kde je vidí. A zase vždy kombinujeme jen po páru. Takže ať nám na obrázku ukáže červenou střechu (jiné barvy neříkáme) nebo například zelené opěradlo židle.
3. s dítětem bychom měli co nejčastěji kreslit a modelovat plastelínou. Používáme přitom jen menší množství základních barev a vždy jasně řekneme, co se zrovna děje, čili například: „Máma/táta teď kreslí zelený lísteček zelenou tužkou.“ Pak ho poprosíme, aby nám podal nějakou barvu k nějaké činnosti, čili například: „Dej mámě/tátovi červenou tužku, aby nakreslil jablíčko.“ Když se splete, necepujeme ho, ale vymyslíme nový způsob využití, čili například: „Tys mi podal žlutou, výborně, nakreslíme sluníčko.“ Po nakreslení sami vezmeme požadovanou barvu a popíšeme mu ji a také to, k čemu jsme ji vzali.
4. při výuce barev mohou být velmi praktické fixy s víčky, které vždy správně s dítětem párujeme a učíme ho, že nikdy se víčka nemíchají.
5. snažíme se pokud možno vždy, když něco po dítěti chceme nebo mu ukazujeme, zmínit barvu. Takže neřekneme mu, aby nám otevřelo dveře, ale chceme otevřít hnědé dveře. Podat nám nemá „tu kostku“, ale zelenou kostku atd.
* Případné obavy, jestli náhodou naše dítě netrpí barvoslepostí, dokáže rozptýlit jedna návštěva u očního lékaře.