Šťourání v nose je velmi obvyklou činností u dětí. Čím později rodič zareaguje, tím větší riziko, že tento zlozvyk mu vydrží až do dospělých let. A není nic horšího než pohled na dospělého „zlatokopa,“ který prozkoumává svůj rypáček a nedejbože ještě nalezený poklad zbaští.
V případě dospělých je šťourání v nose věc návyku a jedná se spíše o psychický problém, který se dost často zesiluje ve stresových situacích. U dětí je tomu trošku jinak. Samozřejmě zde také může hrát jistou roli i stres nebo nuda, navíc na tento zlozvyk si dítko velmi rychle zvykne a pak ho dělá již automaticky. Jenže někdy je dloubání také důležitým signálem pro rodiče, že v malém nosánku je nějaké cizí tělísko, kterého se robátko nemůže zbavit normálním způsobem. Většinou se jedná o začátek nějakého onemocnění horních cest dýchacích a nebo také velmi často o alergii. Takže na prvním místě, než začneme jakkoliv reagovat, ujistěme se u dětského lékaře, že náš potomek je opravdu zdravý. Pokud je nemocný, tak léčba problém se šťouráním většinou vyléčí.
Je důležité, abychom na dítě nezačínali rovnou s křikem a nebo s neustálým agresivním upozorňováním. Stejně tak nepomohou ani výzvy, aby se nešťouralo před známými, příbuznými či kamarády. Jen ho zbytečně „shodíme“ a výsledek bude nulový. Podobně neúspěšný je dosti klasický dialog: Nešťourej se v nose ! Proč ? Protože se to nesmí. A tak do kolečka. Dítě tomu, že se to prostě bez vysvětlení nesmí, nerozumí. A nepochopí také, pokud od jedné z výše uvedených neúspěšných metod frustrovaný rodič přejde k agresi a bití. Jediné čeho se tím dá dosáhnout je psychická újma, pocit křivdy a zlatokopecká činnost pod peřinou nebo někde v koutě, kde dítě nikdo nevidí.
Místo toho by si máma s tátou měli položit na začátku jednu základní otázku. Naučili jsme své dítě pořádně smrkat? A jestli ne, tak začněme s tímto. Metod je spousta, od foukání nosem do papírových lodiček až k naplňování balónků trubičkou z nosu (tady je nutná asistence rodičů a opatrnost). Když už se to naučí, hlídejme, aby u sebe mělo neustále kapesník. Nesmíme zapomínat na to, že rodiče jsou pro dítě tím největším příkladem a pokud ho budeme honit s kapesníkem, ale u nás ho nikdy neuvidí, tak to moc fungovat nebude. Když je dítě trošku starší, tak si s ním sedněme a vysvětlujme mu, proč toto chování není správné. Ale rozhodně mu nemusíme popisovat společenskou problematiku a nepřijatelnost nosokopectví, tomu totiž neporozumí. Místo toho ho upozorněme, že tím si může velmi ublížit a že ho později nos bude velmi bolet (různé menší ranky mohou opravdu způsobit zranění a také případně infekci). Pokud se bojí krve, řekněme mu, že dříve nebo později ji touto metodou může spustit. Jediné co z mezilidských reakcí můžeme vyzkoušet je informace, že si s ním kamarádi nebudou hrát a nebo, že od babičky nedostane dobrotu. Ale vše v klidu a bez nějakých emocí. Místo křiku se spíše na něj přísně podívejme, nesmí to ale dítě jakkoliv rozesmívat – každý rodič by měl mít takovou nehlučnou a neagresivní metodu pokárání dítěte.
Asi „nejbrutálnější“ metodou, ke které by rodič měl sáhnout je případné potření prstů nějakou pro dítě nepříjemnou, ale zdraví naprosto neškodlivou látkou. Nejužitečnější je v tomto případě majoránková mast, která je navíc skvělým domácím lékem na rýmu a hlavně na odřený nos. Je více způsobů její výroby, ale asi nejlepší je následující. Pečlivě utřeme dohromady objemově stejné množství majoránky a másla (nesolené, pravé, žádný margarín) a necháme v chladném místě přes noc. Druhý den mast rozpustíme ve vodní lázni a „propasírujeme“ přes jemnou gázu, tak abychom se zbavili nadrcené majoránky. Nazelenalou mast necháme zatuhnout a přechováváme ji v chladu. A jedna rada na konec, stejně jako u kapesníku nikdy nemůžeme zapomínat na to, že jsme pro dítě vzorem. Takže pokud patříme mezi lovce holubů, nenechme se dítětem při této činnosti chytit. Jinak naše výchovné snahy budou marné.